Jmenuji se Lukáš (Luky), tento blog je můj a mojí ségry Veroniky (Unka). Chodíme bez bot v ponožkách ve škole i venku protože se nám to líbí a je nám to příjemné. Ve škole ségra od 6, já od 7 třídy ZŠ denně, potom i na střední. Já už jsem ze školy vyšel a chodím do zaměstnání kde musím mít obuv, ale v ponožkách chodím občas venku, ségra ještě chodí na střední, ale venku také občas v ponožkách chodí. Protože víme že je více liddí s touto zálibou a protože byl zrušen Clarisy blog který byl na stejné téma a který pro nás byl trochu vzorem, rozhodli jsme se udělat něco podobného a pokračovat. Tento blog by měl být jednak pro žáky a studenty kteří ve škole chodí v ponožkách nebo bosi ať k tomu mají jakýkoliv důvod, ale také pro každého kdo alespoň občas chodí v ponožkách venku a v místech kde se obvykle nosí boty. Jak se bude blog vyvíjet bude záležet i na vás, budeme rádi když nám budete posílat fotky, články a odkazy na toto téma. Chtěli bychom aby tento blog byl spíše o chození v ponožkách a punčochách než úplně bosky, protoře bosých blogů a webů již existuje několik. Ale příznivci chození úplně bosky budou také vítáni.
_____________________________________________________________________________

Únor 2018

Přijde mráz

23. února 2018 v 16:27 | Luky |  Různé nápady a myšlenky
Podle předpovědi má přijít mráz a bude nejchladnější týden z celé zimy. Vy kteří chodíte do školy, je poznat ochlazení i ve vaší škole nebo je škola dobře zateplená a vytápěná že to není poznat?
Vy kteří ve škole chodíte bosi nebo v ponožkách, ať celé vyučování nebo jen na tělák, znamená pro vás zimní mrazivé období nějakou změnu? Např. tím že obujete silnější ponožky nebo přezůvky, nebo ponožky či cvičební obuv v tělocvičně?
Já nosím silnější ponožky většinou do zimních bot, ve škole proto v zimě většnou chodím v silnějších ponožkách, do tělocvičny v ponožkách nesmíme, proto cvičím bos i v zimně, ale je to studenější.

Druhá část příběhu

13. února 2018 v 20:50 | Unka |  Vaše příběhy
Pikin nám poslal druhou část příběhu.
-------------------------------
Musím ještě dopovědět, jak proběhla ta další hodina. Ne že bych z ní totiž neměl ze začátku vůbec žádné obavy, jak jsem tady minule machroval.
Ten den dalšího tělocviku byl pátek. Na matice trigonometrické funkce, na ruštině Evžen Oněgin od Puškina, z dějáku test na národní obrození a pak průmyslová revoluce. Z chemie nasycené a nenasycené uhlovodíky, moc jsem tomu nerozuměl, a z češtiny vykládala Karla Jaromíra a pak jsme rozebírali báseň. Musel jsem naší třídní češtinářce připadat trochu mimo, protože řekla, že jsem myslí už někde na tělocviku. Což jsem skutečně byl: po hodině volna na oběd, než nás vzdělávací systém propustí domů za zasloužený víkend, nás totiž ještě čekala dvouhodinovka gymnastiky. Byl jsem celý den trochu v napětí, protože jsem s sebou neměl do tělocvičny už žádnou cvičební obuv - jenže muset si stáhnout ponožky kvůli bedně a pak se párkrát projít bosej po lavičkách jako minule je něco jiného než sám od sebe přijít naboso odcvičit celou dvouhodinovku, protože to může být skutečně dost naostro. Měl jsem i záložní variantu: standardně se podle pokynů na nástěnce mělo při gymnastice cvičit v lehkých gymnastických cvičkách, které jsem měl doma, a tak se dalo si o volné hodině ještě pro ně zajít. Stačila na to slabá půlhodinka.
Jenže v pátek o volné hodině, kdy už odpoledne nehrozilo žádné zkoušení či písemky, jsme měli s klukama ve zvyku ležérně posedávat po chodbě, pošklebovat se holkám, kritizovat učitele a vysmívat se neumětelům ve školním časopisu. To jsem si nechtěl nechat ujít ani dnes. Mírný hysterik Kašička se nakonec zeptal, jestli máme dneska s sebou na tělocvik nějaký cvičky. Všichni ostatní vrtěli hlavou, prý na co. A dlouhán Valoušek dodal mentorsky: "Jako bys nemoh' i ty cvičit bos, Kaša." "A co hodlám asi dneska dělat," zněla odpověď. Podíval jsem se na hodinky: deset minut do zvonění na tělocvik. Domů pro cvičky už to nestihnu a není to taky ani potřeba, když se s nimi neobtěžuje ani nikdo jiný. Jak také jinak ve třídě, kde nošení si školních pomůcek nikdy nebylo silnou stránkou. Čeká mě dvouhodinovka naboso zrovna tak jako ostatní.
V šatně jsem se převlékl. Nakonec jsem stáhl ponožky, zajel do trepek a alou na tělocvik. Zdaleka ještě nezvonilo, a už jako předvoj stojíme se spolužákem Strnadem vedle sebe před malou tělocvičnou opřeni pohodlně zády o zeď. Strnad laškuje s děvčaty, čekajícími naproti nám před tělocvičnou velkou. Oba jsme před holkama jen naboso v korkáčích, z nichž nám oběma zvědavě vykukují ven prsty, což mi znovu připomíná, že holky se dnes budou ve velké tělocvičně věnovat míčovým hrám, házené či košíkové, a kluci budou v malé cvičit bosi gymnastiku. Z nervozity opřu holou šlapku pravého chodidla o levé lýtko. Už přicházejí i ostatní spolužáci, a pochopili to stejně: ze šatny k tělocvičně se při gymnastice chodí už jen naboso v trepkách. Není to nic originálního, opičíme se jen po holkách. Jednou muselo dojít i na chlapce, to by mi přece mělo být jasné. Proč by také chlapci nemohli začít cvičit gymnastiku v malé tělocvičně bosi? Když to zvládly na podzim naboso také dívky, zvládnou to teď určitě hravě i chlapci. Musí to být také někdy naopak než na podzim.
"Tak pojďte, kluci," říká s úsměvem naše učitelka. Už stojí ve dveřích odemknuté malé tělocvičny. Jdeme za ní a přede dveřmi ještě musíme vyklouznout z trepek. To je chvíle odvahy. Znovu na holých šlapkách ucítím hladký povrch tělocvičných parket jako minule. První nesmělé krůčky. Flosy ťapká bosými chodidly nesmírně opatrně, je jasné, že není naboso zvyklý. Sám se taky snažím zrovna nevypadat, že vlastně rovněž zvyklej nejsem.
Při nástupu se úča nijak nepozastavovala, že před ní stojíme všichni bosi, skoro jakoby se to po minulé hodině už rozumělo samo sebou. Dnešní hodina ale začala skutečně natvrdo: před gymnastikou se rozehřejme během. Vlevo v bok. Poklusem v klus. Bosá chodidla nám začala pleskat po parketách. Nebyl jsem zvyklý běhat po tělocvičně bos, nikdy jsem to předtím nedělal a myslel jsem, že to ani nemůžu umět. Pak jsme zvolnili a pochodovali. Následně dala pokyn k rozmístění se na značkách. Cítil jsem na šlapkách už několik smítek. Dlouho jsme cvičili, vestoje, vsedě, vleže i vkleče. Úča měla připravenou spoustu posilovacích cviků přímo pro gymnastiku. Zdálo se, že už bude rozcvičky konec, jenže každý si teď musel ještě rychle odběhnout do skříně v nářaďovně pro švihadlo. Pak jsme přes něj na značkách na několikero způsobů skákali, než jsme jej šli zase do skříně uklidit. To všechno jsme taky museli zvládnout naboso, stejně jako i pozdější tahání nářadí z nářaďovny a pak zase do ní.
Až teprve teď, pár minut před koncem první hodiny, se začalo s vlastní gymnastikou. Už nebyla bedna a lavičky, ale postavila se hrazda a přitáhla se z minula přislíbená kladina, po které jsme se učili v rozpažení chodit. Především jsme se ale měli zaměřit na akrobacii na gymnastických kobercích, které úča nechala přitáhnout raději dva, aby na nás všechny na nich zbylo místo. Místo hladké podlahy teď bude pod holými šlapkami látka koberce, která nebude tolik zábst. Základem gymnastiky, i když nás to prý nemusí úplně bavit, je zvládnout kotoul vpřed i vzad, stojku, stoj na hlavě a přemet. A tak jsme celkem dlouho nacvičovali. Čas už notně přesahoval do druhé hodiny. Hrazda se složila, kladina a jeden z koberců odtáhly. Jedna skupina si přinesla žíněnku a spustila kruhy. Přešli jsme ke cvičení na kruzích. A hodina už pomalu končila. Když se úča nedívala, zanožil jsem střídavě levou i pravou a kouknul na šlapky. Vzorně čisté teda nebyly. To hlavně v nářaďovně se špína chodidly přímo smejčila, podlaha v tělocvičně zdaleka tak špinavá nebyla. Říkal jsem si ale, že se za špinavé nohy teď nemusím zrovna stydět, protože zašedlí na šlapkách byli už určitě všichni a každej soudnej si mohl odvodit, že k ušmourání došlo při samotném cvičení.
"Nástup na koberci, kluci, ať nestojíte na podlaze." přesměrovala nás učitelka na konci hodiny na jeden zbylý gymnastický koberec. Prej nás musí zábst, když jsme celý dvě hodiny cvičili bosi. To jsem ocenil. Chodidla mě samozřejmě zábla. Když jsem ale pak při odcházení ze sálu za dveřmi vklouzával do svých odložených korkáčů, najednou jsem vůbec nevěděl, proč to mám dělat. Za těch devadesát minut v tělocvičně jsem tak uvykl pohybu bez obuvi. Pár prvních kroků v korkáčích do šatny bylo neuvěřitelně neohrabaných, znovu jsem si musel na ně navykat. Jak v nich můžu celý rok ve škole chodit?
Musím se ještě vrátit ke chvíli, jak celá hodina začala hodně drsně, když jsme měli hned po nástupu bosi běhat kolečka, i když zvolna. To bylo to nejkrušnější. Tam jsem měl fakt blok. Jenže jakmile se ostatní normálně rozeběhli, tak já jsem taky musel s nimi, nedalo se nic dělat. Učitelka mě vlastně takhle prostřednictvím ostatních donutila se to honem rychle naučit. Hned po prvních metrech mě ale začaly strašně pálit šlapky, že jsem myslel, že nemůžu uběhnout kolečka ani půlku. Byla by to ideální demonstrace principu tření při fyzice. Pálivá bolest ale rychle otupěla. Je s podivem, že se mi holá chodidla nesmírně rychle na běh adaptovala, a zvládnul jsem odběhat normálně tolik koleček jako ostatní až do chvíle, kdy úča začala tleskat "levá dva" a my měli už jen pochodovat. To už šlo úplně v pohodě. Při té rozcvičce na značkách, když jsme vestoje upažovali, vzpažovali a předpažovali, už jsem si říkal, že to zvládnu. Proč si přitom zároveň taky neotužovat chodidla, na to si určitě zvyknu. Zvláště pohodlné mi přišlo naboso cvičit při akrobacii na kobercích a velmi praktické na kladině. Vyhovovalo mi to hodně i u švihadla. Na kruzích a hrazdě to bylo také jiné než v obuvi, protože se zvláštně příhodně nějak posouvalo těžiště v těle jinam.
Bylo půl třetí a vyučování skončilo. Každopádně užitečná zkušenost, určitě nej- z celého dne, možná týdne, říkal jsem si, když jsem si v šatně trochu oprašoval šlapky. A výborně načasovaná na pátek odpoledne, kdy už není nic jiného v hlavě. Byl jsem na sebe pyšný, že jsem zvládnul přijít jako ostatní ze šatny v trepkách naboso, odložit je před tělocvičnou a být celou dvouhodinovku bosocvičencem.

Pikin, čtyřleté gymnázium